O demokracii
11. leden 2018
Většina lidí věří, že v demokracii neexistuje útisk a cílené represe vůči nějaké části obyvatelstva nebo myšlence mezi nimi se šířící. Myslí si, že pak už by to nebyla demokracie. Ale opak je pravdou. Každá forma vlády, demokracii nevyjímaje, aby byla životaschopná a tedy i funkční, se potřebuje bránit. V takovém systém pak dochází čas od času k rozpuštění politické strany nebo sdružení a soudnímu stíhání lidí za názory nebo aktivismus, který může ohrozit postavení demokratické vlády. Takto se demokracie brání oficiálně a protože je obhajována jako nepřekonaný systém, který lidem zaručuje svobody projevu a rovnost, musí být chráněna za každou cenu. Taková tvrzení sama o sobě vylučují možnost existence lepší formy vlády, aniž by lidem dovolili přesvědčit se o opaku. Takový přístup připomíná soud, ve kterém je vyřknut rozsudek, bez možnosti obhajoby a podání důkazů o nevině souzeného.
Zmínil jsem se o oficiálních způsobech represí demokracie, které většina lidí bez výhrad přijímá (ačkoliv vlastně odporují principům demokracie) a sami si je ospravedlňují nutností v zájmu většiny populace. Existují však také způsoby represí, které standardně lidé připisují na vrub výhradně nedemokratickým formám vlády, jako je policejní sledování a vyhrožování, soudní popotahování a průtahy, mající za cíl ekonomické a někdy i kariérní nebo osobní zruinování, šikana a podjatost státu vůči subjektům, jejichž činnost se momentálním vládcům nelíbí nebo je dokonce ohrožuje (např. odhalením jejich zločinů) a jiné. Je však známo mnoho případů z různých evropských zemí i České republiky, které demokracii usvědčují z používání těchto "nedemokratických" praktik.
Co tedy dává demokracii právo halit se do hávu svobody slova a jednotlivce, která z ní činí ten nejlepší systém, když je schopna uplatňovat veškeré prostředky těch špatných nedemokratických systémů v zájmu vlastní ochrany? Stejně jako se bránil komunismus/socialismus, národní socialismu, absolutismus nebo diktatura před vnitřním nepřítelem, který jej chtěl rozbít a nastolit jiné pořádky, tak dnes činí demokracie. Dnešní demokracie má však oproti dříve zmiňovaným systémům obrovskou výhodu v možnosti využití moderní mediální, společenské a školní výchovy na takové úrovni, která se s tou z minulého století nedá srovnávat.
Je zde mnoho pojmů, zákonitostí a pravidel, kterými se demokracie honosí a ohání jako štítem, kterým odráží své kritiky, jako je zmiňovaná svoboda slova (pokud člověk používá ta správná slova), rovnost lidí (dobrých i špatných, zločinců, vrahů i příživníků), politický pluralismus (s výjimkami), právo na spravedlivý proces (řada případů dokazuje, že ne vždy je k tomu vůle), atd., které jsou jen pozlátkem zakrývajícím tvrdou realitu diktatury demokracie. Ani toto pozlátko, ani moderní zábavní průmysl nebo finanční zaopatřenost by neměly žádného člověka ukonejšit do stavu smíření s touto formou vlády, která ve skutečnosti rozbíjí identitu a soudržnost nás všech a do rukou našich nepřátel dává tu největší zbraň. Lhostejnost bílého Evropana.
Jakub Svoboda, předseda Dělnické mládeže